Maloměstský příběh o jednom malém obchoďáčku.
Odcházíme z kavčího domu, je všední den půl osmého rána, (znamení? když za domem je vidna zraněná vrána?), vedouc jako vzorný otec dcerku do školícího ústavu, kol a kolem našeho zrekonstruovaného discauntu, kde drobné mince vrací zkřehlá ruka a oči zdraví ztuhlou hlavu. Není divu po té vkusné přestavbě, studený vítr fičí stále stejně ode dveří k pokladně.
Ohřívajíc rohlík sic dopékájí v "pekárně", jak stojí slovo slovem na sloupu před diskontním barákem. Svítí nám tu za ranního rozbřesku sloupy lamp, energií nešetříme, vždyť to vytáhnou z peněženek zákaznic a dam a za potlesku jinde postavíme reaktory a jaderného úložiště.sloje. Není to nemožné, násobím-li to dalšími městy.- hledajíce zdroje.
Před diskontem střídajíc se pejsci štěkaj, čekaj na slev prahnoucí páníčky a paničky, za obchodem na svůj příděl nikotinu děcka čekaj z tabákové trubičky.
Nikoho to netrápí, že děti dávaj páva, jsme tak unavení a otrávení, že nechceme hájit jejich práva? Nemá smysl volat fízly nebo rovnou ředitelku, jsou ve stresu a před písemkou nebo už tak závislí? Co asi říkaj z doma ráno, dáš mi prachy na svačinu či na cigára - táto, mámo?
